Nové žížalí vzorce
Objevení ležících žížal tak vedlo k vytvoření nového popisu žížalího světa. Díky žížaláku Albertovi žížaly nyní již vědí, že nejsou navzájem skloněné, ale pootočené, a že transformační vztahy mezi různými souřadnicemi odpovídají transformaci otočených kartézských souřadnic.
Je jim též jasné, že závislost výšky a šířky na pozorovateli souvisí více s procesem měření než se skutečnou výškou a šířkou žížal. Žížala naměří proměnnou výšku jiné žížaly v závislosti na jejím otočení proto, protože ji měří vždy ve svém vertikálním směru. Obdobně se mění i horizontálně měřená šířka. Skutečnou výšku a šířku závisející pouze na vzrůstu měřené žížaly zjistíme, pokud ji proměříme v její soustavě, tj. pokud ona proměří sama sebe.
Srovnáním klasických žížalích transformací s rotačními žížalími transformacemi zjistíme, proč byly klasické transformace tak dlouho úspěšné. Jsou totiž aproximací rotačních transformací v limitě velkého c. Klasický žížalí popis světa se tak ani po Albertových objevech nestává chybným. Může se i nadále používat v situacích, kdy chyby vzniklé zanedbáním členů úměrných c-2 jsou zanedbatelné.