Současnost podle newtonovské fyziky
Odpověď na tuto otázku závisí samozřejmě na tom, jaké signály máme k dispozici. Pokud bychom měli k dispozici alespoň v principu libovolně rychlý signál – tak jak to běžně v newtonovské fyzice předpokládáme – absolutní minulost a budoucnost události E pokryjí v podstatě celý prostoročas. Jediné událostí nepatřící ani do minulosti ani do budoucnosti by byly ty, k jejichž dosažení z události E potřebujeme nekonečně rychlý signál. To znamená, právě události současné s E.
V takovémto případě je událostí současných s událostí E (tvořící tzv. nadplochu současnosti – v obrázku červeně) výrazně méně než všech událostí v prostoročase: dimenze nadplochy současnosti je nižší než dimenze celého prostoročasu.
Omezenost newtonovské současnosti můžeme charakterizovat i jinak. Představme si pozorovatele jehož světočára nezahrnuje událost E (v obrázku modře). Ten může svůj život rozdělit na události před E, po E (události v absolutní minulosti či budoucnosti E) a ty zbývající. Otázkou je, jaká je minimální doba Δt kterou naměří na svých ideálních hodinách mezi nějakou událostí M minulou vzhledem k E a nějakou událostí B budoucí vzhledem k E.
Pokud máme k dispozici neomezeně rychlé signály, tak čas Δt lze libovolně zkrátit. Neboli současnost trvá `nekonečně krátko'.