Při shledávání stop odstraněného starého písma pod mikroskopem bylo zjištěno, že původní písmo nebylo odstraňováno pouze vyškrabováním, nýbrž také vymýváním. Aby mohl být s největší dosažitelnou mírou pravděpodobnosti zjištěn způsob, jak k odstranění původního písma došlo, byla na srovnávacím materiálu učiněna řada pokusů s odstraňováním starého písma a výsledky pak co do charakteru povrchu porovnávány s povrchem RK.

Na zlomku misálu za sbírky Národního muzea, který byl komisi zapůjčen pro komparační účely a pokusy a který komise pro své účely označila jako zlomek č.1, byly provedeny pokusné rasury s těmito výsledky:

• a) Černohnědé tahy písma železitoduběnkového inkoustu byly smývány vatovým tamponem smočeným v destilované vodě. Po delším smývání bylo docíleno úplné smytí krusty písma, nacházející se na povrchu pergamenu, takže v pergamenu zůstaly pouze zbytky tahů písma světle rezavé barvy.
• b) Škrábáním ostřím skalpelu za mokra na místech, kde krusta byla smyta vatovým tampónem, smočeným ve zředěné kyselině octové (1:1), zmizely i zbytky písma světle rezavé barvy, avšak v pergamenu zůstaly zbytky tanátu železa ve formě černých teček, které se pod mikroskopem jeví jako temně hnědé. Z jejich rozmístění je možno dobře vysledovat původní tah písma.
• c) Jiné místo textu, napsaného železitoduběnkovým inkoustem, bylo škrábáno ostřím skalpelu za sucha. Protože bylo možno škrábat do hmoty pergamenu (plošně pergamen obrušovat), zmizely tahy písma úplně a na škrábaných místech zůstal velmi čistý pergamen, bez nápadného zvláknění, a původní tah písma nebylo možno vysledovat ani pod mikroskopem.
• d) Stejně bylo postupováno při odstraňování tahu rumělkového z rubrikace. I když bylo škrábáno velmi intenzívně, tj. do značné hloubky pergamenu, bylo možno s pomocí mikroskopu zjistit přítomnost zbytků rumělky v místech původního tahu. Z toho lze usuzovat, že rumělka patrně vlivem jiného pojidla lépe pronikala mezi vlákna pergamenu do hloubky a vlivem tohoto pojidla lépe lpí na vláknech.

Smýváním vodou se rumělkové tahy nepodařilo odstranit ani zčásti, pouze omytím povrchu tahu jasně vystoupila jejich krakeláž. Škrábaná místa, zejména tam, kde bylo použito smývání vodou, změnila charakter povrchu pergamenu, tj, došlo k částečnému rozvláknění jeho povrchu a tím pokusný pergamen nabyl vzhledu, který je podobný povrchu pergamenu RK.

• e) Vlhký pergamen byl po zkoušce smývání písma pokusně sušen přiložením na skleněnou plochu, vytápěnou horkou vodou. Pergamen se okamžitě svraštil, a to nenávratně. Mohl tedy být RK, pokud bylo této techniky odstranění písma použito, sušen pouze za normální teploty pod mírným tlakem v lisu.
• f) Na stejném srovnávacím materiálu byly vykonány pokusy s odstraňováním písma roztoky kyselin různé koncentrace. Nejlépe písmo mizelo po mytí kyselinou chlorovodíkovou (roztok v poměru 1:1). Písmo téměř zmizelo, zůstaly jen žlutohnědé stopy tahů, dobře čitelné, které se však nepodařilo odstranit ani po delším (více než hodinovém) máčení v roztoku kyseliny chlorovodíkové.

Pokus odstranit písmo kyselinou octovou byl jen nepatrně úspěšný.

Kyselinou šťavelovou, tj. jejím nasyceným roztokem, se tahy písma odstranily velmi dobře, ale na místech odstraněných tahů zůstala změněná struktura pergamenu. Stal se v těchto místech prostupnějším pro světlo, průsvitným. Jde patrně o dodatečné vyčinění kůže pergamenu taninem z inkoustu, v němž byl tanin pravděpodobně proti železité soli v přebytku. Na tato místa bylo působeno roztokem vanadičnanu amonného a přítomnost tanátů byla skutečně prokázána ztmavnutím plochy. Mohlo však dojít i k dodatečnému vyčinění pergamenu solemi železa (byly-li v nadbytku), protože i samotné sole železa působí jako činidlo na kůži.