Chemické zkoumání psací látky RK


S ohledem na to, že písmo RK poskytuje výraznou reakci na železo, tj. že je jeho hlavní složkou železitá sůl, byla hledána železitá látka, která by vyhovovala barevným tónem a přitom by z ní bylo možno připravit psací látku, která by po zaschnutí utvořila obdobnou průhlednou krustu, jaká se jeví na RK. Srovnání s nejrůznějšími druhy okrů vedlo k závěru, že ani z nejjemnějších okrů nelze připravit psací látku tak, aby se v ní při dostatečném zvětšení nedala pod mikroskopem rozeznat jednotlivá zrnka použitého pigmentu. Pouze použití rozpustných solí železa v různých kombinacích vedlo ke vzniku rezavých psacích látek, které po zaschnutí na pergamenu dávaly pod mikroskopem obdobný vid, jako písmo RK.

Přesvědčili jsme se totiž, že lze velmi jednoduše z chemikálií, dostupných již v 17. a 18. století, připravit roztok vhodný ke psaní perem, případně i brkem, kterým vzniká přímo rezavé písmo. Takový roztok jsme připravili z chloridu železitého, octanu amonného a klovatiny. Podle koncentrace železité soli je jeho barva bleděžlutá až sytě žlutá a během několika hodin se na vzduchu mění v barvu jasně rezavou. Přidáváním octanu amonného k roztoku, obsahujícímu železitou sůl, se žlutý odstím mění až na hnědočervený podle množství přidaného octanu amonného. Tímto způsobem jsme připravili roztok, který po zaschnutí na papíře dal všechny odstíny rezavé barvy písma RK. Množstvím přidané klovatiny lze regulovat rychlost vsakování do podložky tak silně, že roztok s malým množstvím klovatiny prosákl ihned po napsání až na druhou stranu papíru, zatímco roztok s velkým obsahem klovatiny vytvořil na povrchu papíru krustu a do papíru téměř nepronikl.

Náš pokus není jedinou možností, jak připravit rezavý inkoust. Je možné vyjít z různých železitých solí, případně i z kovového železa a kyseliny sírové či HCl a místo octanu amonného lze použít i octanu sodného či draselného, případně pouze octa a čpavku či jiné alkálie. Možnost přípravy rezavého inkoustu dokázal prakticky již prof. Gebauer, resp. jeho chemičtí spolupracovníci. Sami jsme pokus provedli proto, abychom blíže objasnili, jak je možné takový inkoust zhotovit, a že k tomu stačí prostředky a znalosti chemie z počátku 19. století, kdy byl RK nalezen.

Ze srovnání vyplynula pracovní hypotéza, že i psací látka RK obsahovala železo jen ve formě soli rozpustné. Aby bylo možno tuto domněnku potvrdit nebo vyvrátit, byl z jednoho písmene RK pod mikroskopem uloupnut nepatrný kousek krusty a pod mikroskopem provedena na podložním sklíčku tato reakce:

Krustu jsme navlhčili kapičkou destilované vody. Pod mikroskopem bylo patrno její zbobtnání, svědčící o přítomnosti organického pojiva. Poté jsme preparát zahřáli asi na 60 oC, pojivo se však nerozpustilo. Nato byla přidána kapička mírně okyselené (kyselinou solnou) žluté krevní soli a kousek krusty stejnoměrně zmodral, čímž byla prokázána přítomnost železa a nepřítomnost nerozpustných pigmentových zrnek. Okolní roztok postupně přijímal stejné zbarvení jako zkoumaný kousek krusty.

Výsledek pokusu tedy prokázal, že psací látka RK neobsahovala železitou sloučeninu ve formě pigmentu, nýbrž ve formě vodou rozpustné. Tím se tedy vysvětluje, proč písmo RK proniká na mnohých místech poměrně značně na druhou stranu pergamenu a proč se prof. Bělohoubkovi na RK dařila jeho tzv. oživovací zkouška. Psací látka vsáknutá do pergamnu totiž poskytla vždy dostatek materiálu pro zdárný průběh jeho reakce. Jelikož však Bělohoubek nezjistil, že jde o sloučeninu rozpustnou, učinil nesprávný závěr, že reakce na železo znamená, že písmo bylo psáno železitoduběnkovým inkoustem.