Poznámky

1

James Boswell, The Life of Samuel Johnson, odstavec 1769. Viz také Boswelovu diskusi s Johnsonem (odstavec 1778) o problému, jak smířit svobodnou vůli s Božím předzvěděním.

2

[Oz je pohádková země z knihy L. Franka Bauma (1856 - 1919) Wonderful Wizard of Oz. Podle Gardnera (27. kapitola Night is Large) je její autor "největší americký spisovatel dětských fantazií, jak ví každý s výjimkou knihovníků a kritiků literatury pro mládež".]

3

Citát je z překvapivě dobré úvahy o problému svobodné vůle v druhé kapitole Menckenova díla Treatise on Right and Wrong (1934). Napsání těchto stránek, jak říká v jednom dopise, mu zabralo dva týdny a změnilo ho v "trosku". Robert Nozick přiznává podobnou frustraci z otázky. Ve svém těžkopádném spise Philosophical Explanations (1981) věnuje téměř stovku stran svobodné vůli. Je zde mnoho toho, co Nozick nazývá "povídání okolo" a co vesměs, abychom si vypůjčili Whiteheadův žert, "ponechává temnotu věci nezatemněnu". Nozick svědčí, že si nad tímto tématem "lámal hlavu" víc než nad čímkoliv jiným v dané knize s výjimkou základů etiky. Naneštěstí nikdy neučinil konečný krok, aby rozpoznal, že neexistuje rozumný způsob, jak se vyhnout tomu, co případně nazývá "tekutý písek" indeterminismu a "zmrzlá půda" determinismu.

4

Literatura o paradoxech předvídání rychle roste. Zde jsem uvedl jeden z nich, který je variantou paradoxu popsaného v 23. kapitole této knihy [Night is Large]. O proslulém paradoxu neočekávaného pověšení viz první kapitolu mé knihy Unexpected Hanging and Other Mathematical Diversions (1969). [Soudce sdělil odsouzenému, že bude během příštího týdne na úsvitu oběšen, přičemž to bude vědět až bezprostředně před popravou. Odsouzený z toho vyvodil, že nemůže být pověšen poslední den v týdnu, protože to by věděl už předchozího dne. Může proto poslední den vynechat a vyloučit stejnou úvahou předposlední den. Postupně tak dojde k závěru, že nemůže být oběšen v žádný den, aniž by to předem věděl, a soudcova slova jsou tedy vnitřně rozporná. Přesto, když je mu oznámeno, že poprava bude vykonána, musí uznat, že to předem nevěděl.] Novější Newcombův paradox je v 33. kapitole této knihy. [V jedné skříňce je tisíc dolarů. V druhé může, ale nemusí být milion dolarů. Máme právo vzít si peníze z obou skříněk anebo jen z druhé. Předem víme, že je tam vkládal jasnovidec, který předvídá naše jednání a dal do druhé skříňky milion pouze v případě, že neotevřeme první skříňku. Připusťme, že jasnovidci lze věřit. Pak otevřením pouze druhé skříňky získáme milion, zatímco otevřením obou bychom získali pouhý tisíc. Na druhé straně můžeme uvažovat takto: Peníze již byly do skříněk vloženy, naše chování na tom nic nezmění. Otevřeme-li obě skříňky, získáme přinejmenším tisíc a o milion nemůžeme přijít, protože nenajdeme-li jej v druhé skříňce, znamená to, že tam ani před otevřením nebyl.]

5

William James, "Dilema determinismu", v díle The Will to Believe (1903).

6

Darrowova debata s G. B. Fosterem, v knize Little Blue Book, č. 1286, vydal Heldeman-Julius 1928.

7

Viz Peirceho Collected Papers, díl 5, odstavec 565. V tomto odstavci Peirce podává svou slavnou definici pragmatické pravdy jakožto ideální limity víry. Rovněž Kant pohrdal názorem - "ubohou vytáčkou", jak to nazýval -, že svobodnou vůli nějak spasíme, když z ní učiníme věc vnitřní psychologické příčinné podmíněnosti, místo abychom v ní viděli mystérium transcendentního, mimočasového, noumenálního já.

8

The Autobiography of G. K. Chesterton (1936), kapitola 7. Bertrand Russell, když psal o etice a o svobodné vůli (Philosophical Essays, 1910) vyjádřil tutéž věc takto: "Ale má-li determinismus pravdu, pak v jistém smyslu není možné nic jiného, než to, co se opravdu děje. Tudíž, i když se dvě věci zdají stejně možné, čin skutečně provedený je vždy objektivně správný, protože je to jedině možný čin, a tudíž není žádný jiný možný čin, který by dal lepší výsledky. Zde je, myslím, opravdová nesnáz." Russell poté přechází k obraně determinismu, ale zmíněnou nesnáz nijak nevyjasňuje.

9

Kantův názor může být shrnut takto: V prostoročasovém světě naší zkušenosti, ve světě zkoumaném vědou, musí být předpokládán kauzální determinismus a v tomto smyslu vůle není svobodná. Avšak morálka nemá smysl, pokud vůle není nějakým způsobem svobodná. Pro praktické účely tudíž musíme předpokládat, že lidská duše, nazíraná jako noumenon, věc o sobě, přísluší transcendentní, mimočasové říši a v této říši je vskutku svobodná. Jak ovšem mohou být empirický determinismus a noumenální svoboda smířeny, je záhada zcela mimo možnosti našich konečných myslí. Když říkám, že následuji Kanta v jeho postoji k svobodné vůli, neznamená to, že přebírám celou jeho metafyziku, sdílím pouze jeho přesvědčení, že problém svobodné vůle je neřešitelný. Ve spise Náboženství v mezích pouhého rozumu (v poznámce před závěrečným odstavcem 3. knihy) Kant píše: "Tudíž dokonale dobře rozumíme, co je svoboda v praktickém smyslu (jde-li o problém povinnosti), avšak nemůžeme bez rozporu dokonce ani pomyslet na přání pochopit teoreticky kauzalitu svobody (či její podstatu)."

10

Odkaz na začátek poznámky 7.

11

William James, Pragmatism (1907).

12

Dobrou obranu Bohrova komplementárního přístupu k lidským činům podává Clarence Shute, "Dilema determinismu po sedmdesáti pěti letech", Mind, svazek 70, červen 1961, str. 331-350. Souhlasím se vším, co profesor Shute píše, lituji pouze, že si neuvědomuje, jak se tím blíží Kantovu názoru, a nenásleduje Kanta v tom, aby prohlásil antinomii za neřešitelnou.

13

[Český ekumenický překlad Bible (1996).]

14

Painův essej "Predestinace" je v 7. svazku The Writings of Thomas Paine (1908), vydal a poznámkami opatřil Daniel Edwin Wheeler.

15

René Descartes, Principy filozofie, část 1, 4.

16

Charles S. Peirce, Collected Papers, díl 4, odstavec 67.

17

C. S. Lewis, Beyond Personality (1945).

18

James Boswell, The Life of Samuel Johnson, odstavec 1778.

19

Raymond Smullyan, "Je Bůh taoista?" v knize The Tao is Silent (1977). Rousseauův savojský vikář ve čtvrté knize jeho Emila to říká takto: "Snažíte-li se mě přesvědčit, že nemám svobodnou vůli, mohli byste mě právě tak dobře přesvědčovat, že neexistuji." Že svobodná vůle je částí tajemství, co to znamená být osobou, bylo ovšem známo dlouho před Descartem, Rousseauem a Kantem. Sotvakdo z katolických teologů to zdůraznil víc než William z Occamu, anglický fideista čtrnáctého století. Co se týče otázky, jak může být svobodná vůle harmonizována s Božím předzvěděním, nebyl Occam spokojen s Akvinského kasuistickou odpovědí, že Bůh ze své výhodné nadčasové pozorovatelny přesně vidí, jak se každý člověk svobodně rozhodne. Occam chápal jasněji než Akvinský, že problém představuje neřešitelný paradox. "Je nemožné," psal ve svých Komentářích k sentencím (Petra Lombardského), "pro každý intelekt v tomto životě vysvětlit či s jistotou znát, jak Bůh ví o všech budoucích nahodilých událostech." Cituji ze skvělého článku Ernesta Moodyho o Occamovi v The Encyklopedia of Philosophy (1967). Occam, říká Moody, podává zajímavý paradox, který zahrnuje Boží vůli i stvořené mysli. Může Bůh chtít, aby ho člověk neposlechl? Protože Bůh chce, aby ho všechna stvoření milovala a poslouchala, zdá se nemožné takové přání splnit. Vyžadovalo by si, aby člověk zároveň poslouchal i neposlouchal. (Pomyslíme tu na Abrahama a Izáka.) Lze z toho vyvodit, že je logicky nemožné, aby Bůh něco takového žádal?

20

Z Huxleyova eseje o Descartovi, v knize Methods and Results (1893).

[Texty v hranatých závorkách jsou doplňky překladatele.]