Věda má zcela jistě různé druhy hranic. Člověk sám je omezen, neboť dělá vědu z pozice zanedbatelného zrnka písku ve vesmíru. Přesto se často domníval a domnívá, že toto omezení nemá vliv na principiální schopnost vědy zredukovat veškerou skutečnost na (relativně) jednoduché fyzikální zákony. V tomto příspěvku se pokusíme vyjít z pozice extrémně přívětivé tomuto redukcionistickému stanovisku a v rámci klasické i kvantové fyziky ohmatat jeho hranice v rámci myšlenkových experimentů zahrnujících subjektivní pohled jedince.
Záznam přednášky na kanálu LLionTV.
Záznam přednášky na kanálu LLionTV.
Wittgenstein nebývá zmiňován mezi významnými mysliteli času (s Aristotelem, Augustinem, Bergsonem či Heideggerem), naopak platí za "filosofa jazyka" (v řadě s autory jako Frege, Russell a Carnap). V přednášce se zaměřím na moment, v němž se na pozadí vývoje svých (obecně známých) úvah o jazyce dostal k tomu, že se pokusil přebudovat svou filosofii jako jistý druh "fenomenologie". Úvahy o čase mají v tomto fenomenologickém období klíčové místo. V polemice s tím, co nazývá "fyzikalistickým" pojetím či pojmem času, hovoří Wittgenstein o "čase paměti" (pojmu času, jehož zdrojem - ne jediným - je lidská schopnost paměti), fenomenologickém pojmu času, který přibližuje pomocí metafory filmu.
Záznam přednášky na kanálu LLionTV.
Darwinovská evoluce směřuje k maximalizaci fitness, čili reprodukční zdatnosti - pouze ty vlastnosti organismů, které vedly k produkci největšího množství životaschopných potomků, se zachovaly a vidíme je dnes kolem sebe. Jak je tedy možné, že se organismy tak strašně liší ve vlastnostech jako je počet potomků, generační doba, délka dožití nebo rychlost růstu? Teorie evoluce životních a reprodukčních strategií je dobře fundovaná a dokáže elegantně vysvětlit tuto obrovskou rozmanitost. V přírodě ovšem pozorujeme zvláštní škálovací zákonitosti ukazující kvantitativní souvislosti mezi velikostí těla a rychlostí nejrůznějších biologických dějů, kterým rozumíme čím dál méně, přestože se zdá, že platí universálně napříč všemi typy organismů. Vysvětlení těchto škálovacích zákonitostí bude zřejmě vyžadovat nový výkladový rámec, jehož obrysy jen začínáme tušit.
Záznam přednášky na kanálu LLionTV.
V první části přednášky uvedeme zajímavosti ze života ikony světové vědy Otto Hahna. Následně se zaměříme na cestu, jež ho přivedla spolu s Meitnerovou a Strassmannem k objevu a interpretaci jaderného štěpení. Ve třetí části se pokusíme odpovědět na to, jak je možné, že Hahn obšírně a se zanícením vylíčil své vědecké zapojení do výroby chemických zbraní v první světové válce, avšak po celý život mlčel o jakékoliv účasti na nacistickém uranovém výzkumu na sestrojení jaderných zbraní. Na závěr se zmíníme o tom, že jestliže se po válce spojenečtí politici a vědci domnívali, že se Hahn a někteří další stanou v Německu „morálními lídry“, ukázalo se, že to „neměli nikdy v úmyslu“. Naopak prokázali výhradně „solidaritu s Němci skoro v každém stupni provinění a distancovali se od svých emigrujících přátel“ (Ruth L. Simeová).
Záznam přednášky na kanálu LLionTV.
David Hume (1711-1776) byl jedním z největších filosofů v anglickém jazyce (leckdo by řekl ten vůbec největší). Obsahově se podíváme na čtyři z Humeových nejslavnějších argumentů: týkají se kauzality, induktivní metody, svobody a nutnosti a věrohodnosti svědectví o zázracích. Použijeme dále Humea jako klíč k lepšímu porozumění několika důležitým intelektuálním tradicím, zejména skepsi, osvícenství a pluralismu, a ukážeme ho jako zakladatele dnes asi nejvlivnější, nejhojněji zastávané myšlenky naturalismu.
Záznam přednášky na kanálu LLionTV.